SILENTIUM se dali dohromady v polovině devadesátých let na základech deathové kapely FUNERAL a po mnoho dalších let se věnovali převážně doom metalovým umíráčkům. Přesto zdaleka ne nudným, jak se ukázalo hned na jejich prvním albu, „Infinita Plango Vulnera“, vydaném v roce 1999. „Infinita Plango Vulnera“ by se dalo brát i jako zlatá střední cesta mezi gothic metalovým směrem a poetickou unylostí starých FLOWING TEARS nebo THE GATHERING a dodnes se k tomuto albu občas rád vracím. Jejich třetí studiové album „Sufferion“, vydané v roce 2003, bylo experimentálním počinem, který však viděn zpětně pro kapelu nebyl dobrým tahem a skoro polovina členů odešla. Nicméně ti zbývající se vzdát nechtěli a kapelu se jim podařilo udržet. Přesto následoval útlum, ticho po pěšině, kdy kapela hledala nové členy, přemlouvala své minulé a skládala nový materiál. Na albu „Seducia“ bylo znát, že ač se nechtějí vzdát svých kořenů, okolní hudební scéna se na jejich tvorbě podepsala. Následovalo koncertování a pak opět částečný útlum při připravování nového alba s již stabilizovanou sestavou, a tak se pro letošní počin ani nedalo čekat nic jiného, než pokračování ve vytýčeném směru, což určitě není věcí negativní.

Kapele SILENTIUM se stále daří držet svých kořenů, které definovala na „Infinita Plango Vulnera“, ale zároveň stále mít co říci. „Amortean“ je tak něco mezi doom/gothic metalovým retrem s odkazem na „zlatá devadesátá“ a současně výpovědí o instrumentální a hudební vyspělosti členů kapely, kteří ač hrají věci již dříve definované, hrají je s šarmem a svým vlastním způsobem. „Amortean“ je dalším schodem v postupném vývoji kapely, která má svůj osobitý projev, přesto je v současné tvorbě na SILENTIUM patrný vliv spolků okolních. Pořadí skladeb na albu jako by odráželo postupný sestup od módního, lehce povrchního, pompézního a na studiové aranže bohatého zvuku až do svého nitra mířené hudby, k poklidným, smutečním náladám, které připomínají album „Nighttime Birds“, k prostým kytarovým motivům a melodiím. Úvodní „Leave The Fallen Behind“ připomíná a snad i přímo cituje styl WITHIN TEMPTATION, a to nejenom melodickým tématem, ale i „symfonickým“ doprovodem. Nicméně tato úvodní, svižná skladba v kontextu alba stojí poněkud osamoceně, možná ještě následující píseň by se dala brát jako most ke zbývajícímu obsahu stříbrného kotouče. Většina hudby se drží pomalých, působivých melodií, přesto již nejde o umíráčky jaké hrávali ve svých počátcích. Album si uchovává proměnlivost a nápaditost, navíc zpěvačka Riina Rinkinen (zpívala už na „Seducia“) má výrazný, příjemný hlas a nepochybně zvyšuje atraktivitu nahrávky. „Amortean“ i přes občasné zaškobrtnutí co se osobitosti projevu týče zůstává podařeným dílem a odrazem ustálené a vyrovnané kapely, která své chmurné období již překonala a nyní se soustředí na hraní hudby, která se jí samotné líbí a vyjadřuje její pocity.